Rodiště Karla Čapka

Shodou okolností jsem se ráno 8. května 2015 ocitl na východě Čech, u nádraží v České Skalici. Co tu budu dělat? Opuštěný a tak sám. Vzpomněl jsem si, že nedaleko odsud se koná setkání sekce TT-Provoz v Malých Svatoňovicích. 🙂 Asi nevěříte na náhodu.

Vlak měl přijet za chvilku, stihnul jsem si tak koupit lístek. Cesta ubýhala báječně. Zpoždění na tak malém úseku stihly České dráhy vytvořit asi 15 minut. 🙁 A to vlak odjížděl ze Skalice jen se zpožděním třech minut. V Malých Svatoňovicích svítilo sluníčko, všude bylo cítit jaro, takže zpoždění vůbec nevadilo. Vyrazil jsem podél trati směr Trutnov. Asi po kilometru jsem přešel trať a ocitl jsem u plovárny a sportovní haly.

Ve sportovní hale už se pilně jezdilo. Postupně jsem se zdravil s kamarády. Ještě jsem ani neobešel celé moduliště a už jsem měl sešiťák v ruce se slovy: „Když už si tady, tak makej“. 🙂

Tak jsem makal. V čase oběda všichni odešli do místní školní jídelny a já vyrazil do města na jídlo. Ulicí 17.listopadu jsem došel na náměstí. Nejprve můj zrak si všiml sochy dvou pánů – jednoho s konví. Když sousoší vidíte poprvé, říkáte si, co tady nechal realný socialismus za pohrobek poplatný době. Ale jdete blíže, zjistíte, že tvář člověka s konví je vám povědomá a pak vám dochází, že ten pán vpravo nedrží srp a ani kladivo, ale malířské náčiní – a je to bratr toho vlevo. Ano, je to pomník bratří Čapků. A Malé Svatoňovice jsou rodištěm Karla Čapka a hlavní náměstí je pojmenováno po něm. Možná stereotypně se domníváme, že byl pražským intelektuálem, ale sám Karel Čapek na svůj rodný kraj nezapomněl a charakterizoval jej slovy: Krakonošova zahrada v užším smyslu je onen kraj, ono do tvrdé země zaryté údolí Úpy, kolem něhož se rýsují veliké, svaté obrysy: Sněžka, Kozí hřbet, Brendy, Žaltman, Hejšovina…

A měl pravdu. Všude ve vzduchu vonělo jaro a já dostal ještě větší hlad. 🙂 Ještě než jsem zabočil do průchodu do restaurace Salamandr, mě upoutal zrak na kostel a lidé stojící až ven. Jelikož jsou Češi statisticky národ plný ateistů, docela mě to překvapilo. Poobědval jsem česnečku a rajčatový salát (mimochodem bylo to výborné) a vyrazil zpátky. Před kostelem stále stáli lidé, které se nedostali dovnitř na bohuslužba a poslouchali. Je správné uvést, že kostel se jmenuje sv. Panny Marie Sedmiradostné a je též znám svým zázračným pramenem.

Vedle kostela je cukrárna a říkal jsem si, že udělám radost kolegům a koupím nějaké dortíky. Bohužel majitel nepočítal, že dneska přijdou lidé, tak když už jsem asi po šesté ukázal a řekl „a tohle mi zabalte a tenhle dvakrát“, tak prohlásil, že mu to snad vykoupím celé. Název cukrárny nebyl Hospoda Na mýtince. 🙂

Nakonce jsem dortíků koupil jen šest a musel jsem je nařezat na půlky, abych nechodil s prázdnou krabicí. Jelikož všude v tělocvičně byla cítit právě uvařená káva, dorty šly na dračku. Snědly se všechny a během pár minut. 🙂

A pak se jezdilo až do večeře. Ještě před večeří se dostavil na plac cukrobaron. Na večeři nešel, takže jsem měl čas poslouchat jeho vyprávění, jak rušný provoz může být ve vlečkovém areálu cukrovaru a co se kde zpracovává. Byla radost poslouchat jeho slova, až jsem úplně zapomněl, že mi v okolo 19 hodiny jede vlak domů a musím běžet. Cesta zpátky byla ještě horší. Nejprve rychlík čekal na zpožděné přípoje. Za to na osobák v Lysé na rychlík nepočkal, takže jsem nakonec strávil dalších 30 minut čekáním na osobák z Milovic. Čekat další 45 minut na autobus k nám domů už jsem nechtěl, takže pro mě na nádraží přijela dobrá duše.

Fotogalerie vám představí, jaká atmosféra byla v tělocvičně a na pár fotkách uvidíte i jarní probouzející se přírodu v Malých Svatoňovicích. Reportáž z akce si určitě přečtete stránkách Zababova až bude k dispozici.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *